LOLITA IN TRANSIT (Pololitováníhodná okolnost)
Dostaneme se jím prakticky kamkoliv, přesto nikdy neuhne z trasy. Ani z trati. Čas v něm plyne jinak než v jakémkoliv jiném dopravním prostředku. Vlak je pěstí průmyslové revoluce, nástrojem básníků i místem s nezanedbatelnou historickou poskvrnou. Zcela pochopitelně pobláznil zástupy nadšenců. Tvoří samostatný čas i prostor, kde se neustále kumulují příběhy. Jako ten náš. Příběh Lolity in Transit.
Autorské duo Theatra Minima se vydává za dalším mýtem. Za Lolitou. Inscenace Lolita in Transit vzdává hold temným vílám žijícím v jídelních vozech, tajemstvím železničních přízraků a železnici jako takové. A také melancholii, s níž Sofia Coppola světu představila moderní osamělost: v jejím fenomenálním Ztraceno v překladu jako by se nic nestalo, a přesto se v pozadí – prakticky beze slov – odehrává obrovská a nenaplněná love story.
Vlak není náhodná zóna. Ústecký kraj protíná přes tisíc kilometrů železnice, je branou do Německa a výhledy podél Vltavy i Labe patří k těm nejkrásnějším u nás. Chceme poctít drtivou lyriku železnice i křehkost setkání, která se mohou odehrát i na palubě vašeho oblíbeného vlaku.
Inscenací Lolita in Transit se hlásíme k dvojici výjimečných inscenací, které v sobě spojují lásku ke geniu loci i k železnici. S povolením jejich autorů tak symbolicky vytváříme závěr pomyslné trilogie.
Prvním dílem je site specific Kredenc (2017) režiséra Filipa Nuckollse podle jeho scénáře. Ideu načrtnul spolu s Honzou Kvasničkou speciálně pro jubilejní 20. ročník festivalu KULT. V historickém motoráčku řady 813, volací znak: kredenc, cestující po malebné Švestkové dráze (z Litoměřic do Mostu; pro účely inscenace z odstavného nástupiště v Lovosicích po jablečný sad v Hnojnicích) zamávali torzu hradu Hazmburk, proletěli pohnutými dějinami Sudet, nahlédli do duše místa posledního odpočinku Goetheho múzy Ulriky von Levetzow, promluvili s duchy šlechty, poslechli kuriózní příběh ztracené hlavy Kašpara Kaplíře ze Sulevic (nejstaršího účastníka – mezi setnutými – popravy 27 pánů na Staroměstském náměstí, jeho hlava zdobila Prašnou bránu a inscenace Kredenc ji alespoň symbolicky vrátila domů) nebo mohli obdivovat obrovské loutky a hlavně něhu v brutalitě Českého středohoří. Dílo prošpikované historickými i literárními odkazy rámovaly promluvy průvodčí Anity Krausové.
Druhou inscenací, která se velkou měrou vztahuje k cestování vlakem, Ústeckému kraji i dalším specifickým půvabům angažmá v ústeckém Činoheráku, je Jídelní vůz. David Šiktanc jako autor i režisér poslal milostný dopis nejkrásnějšímu místu na světě – již přeřazenému jídelnímu vozu řady WRmz 815, ozdobě rychlíku EuroCity 170 Berliner (nyní rj 170). Odposlouchaná nádražácká hantýrka a hodiny nažité nad červeným ubrusem v kombinaci se situační komikou vynesly inscenaci Činoherního studia řadu úspěchů: sukces měsíce redakce Divadelních novin (duben 2023), ceny odborné poroty, za režii a Komedie roku 2023 si Ústečáci odvezli z pardubického Grand Festivalu smíchu 2024 a text byl nominován na Cenu divadelní kritiky v kategorii Poprvé uvedená česká hra roku. Janu Plouharovi coby divadelnímu alter egu legendárního vrchního Pavla Peterky před očima vznikají i zanikají vztahy konstruktivní, destruktivní, vrcholně poetické i nostalgické. Nostalgie je pak leitmotivem (v našem případě možná až leitlokomotivem) textu i inscenace. Pod vrstvami situační komiky se skrývá smutek z nádherného místa, které vykořeněním ztratilo obsah, a hlavně smutek po obyčejných věcech, které neustálým zdokonalováním přicházejí o svůj účel. Nápravy jídelního vozu nevyhovovaly požadavkům nových rychlostních tratí a vlak Berliner kvůli modernizaci kolejí tak přišel o svou nespornou chloubu – jídelák i pana Peterku. Věci tak samozřejmé sežral čas.
Z lásky k místu, lásky viděné nikoliv z rychlíku… ale právě z vlaku.
Určitě bychom ale neměli opomenout ani železniční site specific Divadla Continuo Krajina na znamení, v jazyce divadla: krajina plná znamení, která se uskutečnila mezi 10. a 16. srpnem 2009 ve speciálně vypravené soupravě ČD Continuo na trati mezi jihočeskými Netolicemi a Malovicemi (kde také Continuo sídlí). V hustých lesích Pošumaví soubor režiséra Pavla Šťourače v mimořádně koncentrované formě skrze syrové obrazy připomněl etnické napětí po konci druhé světové války, následné vykořenění i dvojjakost vztahu člověka ke krajině, kterou chce odvěků ovládnout a která mu takové jednání vždycky nějak oplatí. Continuo mimořádně vykročilo z poetického rámce k absolutní syrovosti a cestující se stávali svědky surreálných obrazů i historických křivd.
Číslem 1 mezi ajznboňáky české prózy je samozřejmě Jaroslav Rudiš. Z osudového vztahu k dopravnímu prostředku se vypsal například v komiksu Alois Nebel, kde s dlouholetým kolegou hudebníkem/výtvarníkem Jaromírem 99 rozpustili dějiny 20. stoletím tolik zkoušených Jeseníků ve výparech lokomotiv, nebo v románech Nebe pod Berlínem, Winterbergova poslední cesta či cestopisném Návodu na použití železnice.
Vlak také zaujal největšího velikána českého divadla, literatury i všech věd Járu Cimrmana a ten spáchal Vraždu v salonním coupé.
Některá setkání potřebují ten správný spoj.
scénář: Martin Macháček
režie: Vítězslav Větrovec
dramaturgie: Martin Macháček
scéna a kostýmy: Vítězslav Větrovec, Martin Macháček
hudba: Tereza Hříbková
projekce: Tomáš Branda, Martin Macháček
světla: Vlastislav Brož
rekvizity: Hana Ondráčková
Thálie, masky: Silvie Koubková
fundus: Tadeáš Horehleď
fotografie: Tomáš Branda
OSOBY A OBSAZENÍ:
Marsell Roschetzki - Marcel Rošetzký
Lolita - Barbora Schusswohlová
Jitka Brožová, Dis. - Jitka Brožová
Martin - Martin Melicher
Katharina Klusch - Kateřina Pomahačová
Mašinka Adolf - Adolf Hájek
Mgr. Petra Kasalová, Ph.D. et Ph.D. - Petra Kasalová
SPECIAL GUEST STARS NA PROJEKCÍCH:
Eliška Navrátilová, Tomoko Seki, Adam Steinbauer, Tadeáš Horehleď, Kryštof Grygar
Mašinku Adolf vyrobila Hana Ondráčková.
Premiéra inscenace proběhla 20. září 2026.
Děkujeme městům Litvínov a Most, spolku Theatrum Minimum, Monice Těšitelové, Elišce Navrátilové, Kryštofu Grygarovi, Tadeáši Horehleďovi, Adamu Steinbauerovi, Lukáši Komínkovi za jeho cennou diváckou zkušenost jako testovacího diváka a Tomášovi Brandovi za krásné fotografie.
Speciální poděkování náleží Janu Žambochovi (skupina Žamboši) za svolení k použití písně Dýchej.
Videa
Vlakem na Mars
Ve vlaku člověk občas potká lidi, které potkat nechce. A stanou se věci, které nečeká. V přelomovém snímku, jakémsi manuálu moderní osamělosti, Ztraceno v překladu Sofie Coppolové postavy sdílí propastnou osamělost. Snímek s ní nakládá přelomově právě v tom, že se v něm (řečeno ve velmi ostrých uvozovkách) „nic nestane“. Vše probíhá nezřetelně, v podtextu ale bouří křehké emoce, jež se nikdy nenaplní.
Hrdinka filmu Charlotte je tak trochu Lolita. Slovy inscenace: „právě, že vůbec“. Je to spíš Charlolitta.
Lolita in Transit (Pololitovánihodná okolnost) je převyprávění lolitovského mýtu podle Coppolové a Větrovcova/Macháčkova klíče. Kromě inspirace Nabokovovým románem se tvůrci s láskou a respektem upnuli ke Coppolové filmu. Fascinující, ale odcizené Tokio zaměnili za rychlík Krušnohor, jímž cestuje zlomený a vyhořelý komik Marsell Roschetzki, laureát hereckého ocenění, jež si při předávání sám rozbije. Marsell potkává plejádu bizarních individuí, ale hodnoty mu zpřehází, hlavu zamotá a cestu vlakem zkomplikuje setkání s démonickou a záhadnou osobou, která neohlášeně vstoupí do jeho života. Mladá, inteligentní, atraktivní a osudová spisovatelka hledá téma a smysl života stejně jako Marsell.
Inspirační zdroje
Ztraceno v překladu (Lost in Translation, 2003) je melancholická komedie režisérky a scenáristky Sofie Coppolové o dvou lidech, kteří se potkají daleko od domova právě ve chvíli, kdy se sami sobě začínají vzdalovat. Stárnoucí americký herec Bob Harris (Bill Murray) přijíždí do Tokia natáčet reklamu na whisky, mladá Charlotte (Scarlett Johansson) doprovází svého pracovně vytíženého manžela. Oba trpí nespavostí, oba se cítí ztraceni v cizím městě i ve vlastních životech. Náhodné setkání v hotelovém baru postupně přerůstá v důvěrné, obtížně pojmenovatelné pouto na hranici přátelství, zamilovanosti a společného úniku.
Coppolová vystavěla film spíše z nálad, pohledů a nedořečených gest než z klasického příběhu. Tokio přitom není pouhou exotickou kulisou: jeho hluk, světla a kulturní odlišnost zesilují samotu obou protagonistů. Samotný titul tak odkazuje nejen k jazykovým nedorozuměním, ale především k pocitu, že některé lidské zkušenosti nelze přesně přeložit do slov. Film získal Oscara za původní scénář a stal se jedním z určujících snímků počátku 21. století.
Lokomotiva je báseň pro děti polského básníka Juliana Tuwima z roku 1936, ve které pouze pomocí jazyka dokázal navodit dojem rozjíždějící se parní lokomotivy.
Lokomotiva Tomáš, Mašinka Tomáš nebo Tomáš a přátelé (v anglických originálech Thomas the Tank Engine & Friends, 1984–2003, Thomas & Friends, 2003–2020) je britský animovaný televizní seriál pro děti podle série knih The Railway Series od reverenda W. V. Awdryho (1911–1997). Seriál se objevil poprvé v roce 1984. První dvě řady namluvil bubeník Beatles Ringo Starr.
Mystifikace je záměrné a úmyslné klamání veřejnosti, uvádění v omyl nebo šíření výmyslů, které se tváří jako pravdivé. Využívá zdánlivé pravdy, věrohodných důkazů nebo autority, aby jí lidé uvěřili. Může sloužit k pobavení, uměleckému vyjádření nebo otestování ostražitosti lidí.
Vlak je kolejový dopravní systém pro přepravu osob a zboží. Dílčí principy kolejové dopravy byly využívány nejméně od středověku, moderní železnice vznikla začátkem 19. století.
Vlak je také počítačová hra z roku 1993 vytvořená programátorem Miroslavem Němečkem z Rožnova pod Radhoštěm. Ve své době byla velmi rozšířená. Úkolem pro hráče je ovládat vlak a sbírat s ním auta, letadla, diamanty a další předměty, které se vždy po „naložení“ připojí k vlaku ve formě vagónu, nenarazit do zdí ani do již připojených vagónů (pokud hráč narazí, musí celý level opakovat znovu od začátku) a po sebrání všech předmětů projet zlatou branou do dalšího levelu.
Život je nepopsatelná série špatných rozhodnutí, která občas dává smysl.
Slovníček
banalita: všední, obyčejná, otřelá nebo bezvýznamná věc, myšlenka či skutečnost, která nemá velký význam
gáblík: hovorově svačina
pantograf: slouží k přenosu elektrické energie z trolejového vedení do tramvají, vlaků nebo lokomotiv.
šotouš: člověk s beznadějnou láskou k vlakům





























